Codex Manesse, poč. 14. stol.

Panská bitva jaro 2015

Dálé věci očima Litoslava.
Tého času jsme se po výpravě na nějaké to dřevo navrátili na dvor. Leč zaslechli jsme, že kolem bloudí nejednaké sběře pánů. Počali jsme držéti hlídky. Mé dvě ponocovanie sestávaly z toho samého místa – les pod dvorem, ale hlídání mi ztěžovalo neustálé zurčení potoka dole v údolí, praskající oheň z tábora – ale nejhorší bylo, že já ve tmě nevidím nepřietelstvo, dokud se nepřiblíží na vzdálenost dvou provazců (cca 50 m) a tak mým jediným smyslem byl sluch. V noci byla poslána skupina zbrojných na prozkoumání lesa, kde neustále něco šramotilo. Až ráno jsme zaslechli zvěsti o možném pobývání bachyně se selaty. Pak také přišli kakýsi chlapi, ze kterých vylezlo, že jsou Johanité a že prý nám pomohou.
Ráno jsme se sbalili a odpravili v les směrem, kde Johanité tábořili. Tam jsme se ukryli a já schytal přední hlídku s občasným kontrolováním dvora. Znovu mi to naprznila taká věc, a to sice, že nevidím pořádně ani za dne. Přesto jsem v táboře rozpoznal pěší ľud v jiných barvách. Pán Adam se zbytkem družiny už sěchal do tábora, chvíli se tam bavili, ukázalo se, že to byl někdo prý od pána Špernaka, že je taky s náma a pak se opět vrátili do lesa. Za chvíli pán Adam znovu spěchal v tábor, uvědomil si, že tam nechal truhlu stříbra a tak postavil hlídky. Protože se ani potom nic nedělo, vzjěli jsme v jiný les, abychom našli cuzopanskou sběř. Přešli jsme můstek, drápali se do kopce, sbíhali z kopce, až jsme za potokem opatřili hauf oděnců, prý drabanti od Přibíka, pán Bavor a kakýsi pán Zdeslav. Na voláni neodpovídali a pokračovali v cestě ku dvorci. S Vítkem a několika dalšími jsme běželi napřed to oznámit. Zaujali jsme hlídky, rozmýšleli jak se ubránit, když se začali trousit naši drabanti a s nimi zvěsti o tom, že dokonce došlo k přestřelce a že máme pár raněných. Do tábora spolu s nimi dorazila i hotovost hlásící se ke královně, zbytek nepřietelstva se rozutekl. Po čase se přiharcovalo asi půltuctu oděného ľudu a pán Adam znova vyjednával. Pak ale vzkřičěl do boje a vydali jsme se na ně. Nebyl jich půltucet, ale ke dvaceti, což jsme dříve věděli od hlídky. Střelci z luku tvořili pravé křídlo, střelci z kuší se motali kolem středu, který tvořili Johanité a zbylý pěší ľud. Rydanie se ozývalo lesem, jak jsme běželi, stříleli a těřili nepřátele. Co jsme nepostříleli v hustém podrostu, to dorazili oděnci. Byla to šlachtata, uprchlo jich nemnoho. Dole pod kopcem byli zahlédnuti další ozbrojenci a tak to tam šel rychtář se svou skupinou prověřit. My se navrátili zpět. Z ozbrojenců se vyklubal pán z Vrcova se sběří, prosili o vodu a stejně už bylo dobojováno. Přiharcoval se pak jen kapitán od pána z Pořešína, prý vyzývá kohokoliv s mečem a štítem. My střelci ho obklíčili. Nejprve se čekalo, ale pak Adamovi došla trpělivost a rozkázal zastřelit. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale moje sluchy se propojily s rukama vynechaly mozk a ve velmi krátké době vypustily z luku šíp, kapitánu přímo do zad (ještě jednou se omlouvám). Pak se raněný Vítek dostal do rukou Johanitům, kteří mu ji snad chtěli uříznout či co. Válka byla obdržaná a tak nezbylo než za žold kupčiti a slopati pivo. O peníze se se sperčili dva chlapi, tak byli potrestáni uličkou. A tak skončil tento nekľud.