…Přeskočit kámen, uhnout větvi. Vojta uháněl lesem, co mu síly stačily. Za ním se ozýval bojový pokřik nepřátel, šipky z kuší mu hvízdaly kolem hlavy. Na tváři mu však hrál lehký úsměv, neboť věděl, že dobřenského lučištníka pronásledovatelé nedohoní. Už viděl skálu, za kterou tábořila družina. Proběhl kolem bdělé hlídky a hledal svého pána. Toho zastihl v zapáleném rozhovoru s panem ze Špernaku. Jakmile si ale Vojty všiml, pokynul mu, ať mluví. „Pane,“ vypravil ze sebe udýchaný zvěd, „Dvacet. Chebani. Jen pár minut za mnou.“ Adam z Dobřenic se zlověstně ušklíbl. „No, tak je pojďme přivítat…“

Panská bitva je, na rozdíl od většiny ostatních bitev, pouze pro nás, šermíře, tedy my jsme zároveň účinkujícími i diváky. Příběh bývá nastíněn, většinou se snažíme o jakési dobové znázornění, prožití opravdového bojového tažení i s případným střetem, kde dopředu není známo, kdo vyhraje. Ovšem nečekej, že probíhá jedna velká bitva přes celý víkend. Spíše jde o výzvědy, přemisťování se, podplácení, přestřelky a pokud dochází ke střetům jako takovým, je jich většinou pomálu a netrvají dlouho.

Jde tedy spíše o takový LARP, hru pro nás, tedy je dost prostoru hrát své postavy. Člověk má zpravidla jen jeden život, tedy boje se stávají realističtější (jinak se člověk chová, ví-li, že může být recyklován). Proto se nezřídka stává, že z boje musíme prchnout, ne se statečně bít do posledního muže.